Buď na mě něžný

Po válce si každý chce užít život ve svobodě. Vítek ji prožívá v městečku poblíž Prahy. Víc než doma je u převozníka ve Slavičím údolí v krásné přírodě na břehu Vltavy. Matka mu zemřela, otec je stále v práci a dvě starší sestry se v bratrovi spíš vidí, než by mu v něčem bránily. Hraje na křídlovku, fotbal i v divadelním spolu Tyl. Dostává se tak blíž místní honoraci. Prožívá si kromě jiných lásek i románek s dcerou místního továrníka. Pomůže i rodině, která nemůže mít dítě, aniž y tušil, že tím způsobí tragédii. Nahlédne do života pražské umělecké smetánky, která si poblíž městečka staví vilky na letní dovolenou a on jim nabízí ryby a zvěřinu ze svých pytláckých výprav na knížecím panství. Když nalezne tu pravou, dostává povolávací lístek na vojnu. Román se dostal do výběru pěti nejlepších příspěvků literární soutěže Knižního klubu.

PhDr. Antonín Rašek, 3. 2. 1935 Kralupy n/Vlt. Absolvoval vojenské gymnáziu a akademii, sloužil u letectva a byl novinářem. Vystudoval Filozofickou fakultu UK. Rigorózum ze sociologie. Po 21. srpnu 1968 z armády propuštěn. Po listopadu 1989 rehabilitován. 1990-93 náměstkem ministra obrany a ředitelem Institutu pro strategická studia. Dosáhl hodnosti generálmajora. Poté se věnoval publicistice, literatuře a výzkumu. Vydal 20 románů (Argo, Knižní klub, Mladá fronta, X-EGEM, VPK, AVIS). V nakladatelství bezvydavetele.cz vydal třicet románů, osm novel a dva soubory povídek. Román Monolog staré dámy vychází v druhém elektronickém vydání.

Raději výňatek z románu: Na druhé straně řeky něco pleskne do vody. Vítek se rozhlíží po hladině, kde nejspíš vyskočila nějaká větší ryba. Vidí však černou hlavu, která se po vodě blíží k němu. Musí dost nabírat proti proudu řeky, která plavce sráží. Vítek přestane na chvíli pracovat, ale když v polovině řeky zjistí, že k němu plave nějaká dívka či žena, skloní hlavu k síti a chce dát najevo, že ho náhodná návštěva nezajímá. Když je plavkyně několik metrů od něho, Vítek nevydrží a podívá se.
Paní Turková.
Ze statku, který je právě naproti na břehu řeky. Vítek si všimne, že asi nemá na sobě plavky. Proč taky, když tu široko daleko většinou nikdo není.
"Polez do vody, zbabělče!" provokuje Turková.
Vítek by teď nevlezl do řeky ani zaboha, ale Turková se právě strefila do jeho nejcitlivějšího místa. Zbabělcem by v očích lidí nikdy nechtěl být a rozhodně není. A jak se voda lomí ve vlnkách, Vítek je přesvědčený, že Turková skutečně nemá nic na sobě, je jak ji pánbůh stvořil.