Doteky ve tmě

Mladý lékař Tomáš Korbel, milovník života a žen, získá v 90. letech restitucí rodinnou vilu a s ní také nájemníky, zvláštní shodou skoro vesměs ženy, které ho rychle vtáhnou do svých životů: mladá studentka práv Blanka v něm vzbudí nečekanou lásku, atraktivní fotomodelka Hermi ho zase přitahuje tělesně, nemocná paní Strnadová mu vnutí do péče svou malou dceru Janu, kterou si nakonec po smrti matky z pocitu povinnosti, ale také z přirozené náklonnosti osvojí. Ve snaze získat peníze na renovaci vily dá se Tomáš vlákat do spojenectví s realitním makléřem, jehož temné obchody ho vtáhnou až do styku s vyslovenou mafií. Tomáš je podveden, najednou dluží těžké miliony a zdá se mu, že z pasti, do které se dostal, není cesty ven... Příběh je plný napínavých, ale také humorných a dojemných situací, které vesměs mají nečekaná rozuzlení. Kniha je mírně pozměněnou verzí úspěšného románu, který vyšel v tištěné podobě v roce 2004 a po rozprodání není na trhu.

Jaroslav Kříž (narozen 5. 6. 1939) je původním povoláním přírodovědec. V letech 1973 až 1990 byl z politických důvodů z Akademie věd vyhozen a pracoval v průmyslu. V tom mezidobí 18 let se začal zabývat literaturou, psal hlavně povídky (česky a anglicky, vysílán a oceněn BBC). V roce 1990 se vrátil na vědecký ústav a věnoval se hlavně vědě. Nicméně v příštích letech uveřejnil řadu esejů v Kritickém sborníku, Tvaru a Estetice. Od roku 2000 začal znovu systematicky psát prózu. Knižně uveřejnil romány Doteky ve tmě (Ikar 2004), Kruhy na vodě (Paseka 2005), Sestra Mneme (Ikar 2007), Čas lásky, čas trpkosti (Akcent 2010), Život na úvěr (Pistorius a Olšanská 2010) a Ztracená ve tmě (Akcent 2011),

Ať se dělo cokoliv, ať bylo venku sebevíce ošklivo či smutno, vždycky tu byl ten čarovný svět tělesné blízkosti, v kterém se bylo možno stulit a rozpustit myšlení v třpytivé mlze rozkoše. Vždycky? Tentokrát jako by spolu pořád chodili podél plotu kouzelné zahrady a nemohli najít branku. Milovali se, bylo to příjemné. Nic víc.
Káťa se vzepřela na lokti a pohlédla mu shora dlouze do očí.
„Ty´s byl s nějakou jinou, že je to tak?“ zeptala se.
„Proč myslíš?“
„Bylo to nějak jiné, matnější.“
Podíval se na ni, pak do stropu. Tak si už zvykli, že se rozkoš, která je přece spíše něco jako zázrak či milost, poskytovaná přírodou, dostavuje na zavolanou, že její zeslábnutí brali jako selhání či vinu jednoho z nich.
„Mám různé starosti. Taky jsem pracoval,“ vzal bez velkého přesvědčení odpovědnost na sebe. „Dneska jsem měl v ordinaci přes třicet lidí, úplný blázinec.“
„Dřív ti to nevadilo. Že bys nám už stárnul?“
Posadila se a začala se pomalu oblékat.