Kristova noho!

Češi mají asi už navěky ve svém vědomí zafixovanou představu, že pokud jde o naše minulé armády s povinnou vojenskou službou, existoval jen Švejk. To potvrzuje i vyprávění Tomáš. Jeho první velitel ho po vyřazení z vojenského učiliště jako poručíka vítá slovy: Tak pojď dál, Čurilo! A poté ho vezme k oknu a ukáže mu na seřadiště za nástupištěm, kde jsou desítky automobilů a jiné vojenské techniky za stovky miliónů korun: Tady to podepiš! polož před něho předávací protokol. Tak začíná Tomášova vojenská kariéra. Ze složili jsme za Čepičky v Černých baronech k sloužili jsme za Dzúra Václavíka v Kristově noze! Tak se čtenáři stanou svědky toho, co se děje při přepravě bojové techniky po železnici, když se tam objeví jízlivý generál, jiné story o generálech, jaké problémy byly v armádě s Romy, počteme i o krásné vězenkyni, jak si Tomáš polepšil, když vyměnil pionýra za velorex až se nakonec stal posledním náčelníkem Vojenského uměleckého souboru Víta Nejedlého, s nímž zpívala i Lucie Bílá.

PhDr. Antonín Rašek, 3. 2. 1935 Kralupy n/Vlt. Absolvoval vojenské gymnáziu a akademii, sloužil u letectva a byl novinářem. Vystudoval Filozofickou fakultu UK. Rigorózum ze sociologie. Po 21. srpnu 1968 z armády propuštěn. Po listopadu 1989 rehabilitován. 1990-93 náměstkem ministra obrany a ředitelem Institutu pro strategická studia. Dosáhl hodnosti generálmajora. Poté se věnoval publicistice, literatuře a výzkumu. Vydal 20 románů (Argo, Knižní klub, Mladá fronta, X-EGEM, VPK, AVIS). V nakladatelství bezvydavetele.cz vydal třicet románů, osm novel a dva soubory povídek. Román Monolog staré dámy vychází v druhém elektronickém vydání.

Novela Kristova noho! je komickou ilustrací transformace minulé armády ve vojsko demokratického státu, jak ji prožívali tehdejší vojáci. Jsou to autenticky prožité příběhy i legendy, které v tu dobu mezi vojáky kolovaly, takže se jimi jako údajní přímí účastníci chlubili pomalu všichni. Hrdina končí svou kariéru úspěšným vystoupením souboru před tisíci vojáky jedné americké divize. Po koncertu se jako obvykle vedou únavné proslovy. Protože Tomáš neumí anglicky pomalu ani slovo, jen s pažemi vzhůru zvolá: Vivat US-army! za což sklidí největší potlesk v životě. Takže nová doba definitivně zvítězila. Jenže vážněji: naši vojáci za války, dříve i nyní při společných aliančních cvičeních patřili většinou k nejlepším. Když se sejdou chlapi v hospodě, nejvíc při pivě mluví o vojně. Armádu jsme zprofesionalizovali, ale tvář v tvář novým hrozbám uvažujeme o tom, jak vojenskou základní službu v jisté i redukované formě jako ve Švýcarsku obnovit. Nejvíc si to přejí ženy. Asi aby měly doma chlapy.