Což takhle dát si špitál

Nádhera, půvabné čtení, čtivě napsané, které jsem přečetla jedním dechem a skládám Alence hold a díky za toto dílko. Budu z něj dlouho čerpat odvahu do boje. ARO vidím vyloženě před sebou, strávila jsem tam 14 dní na praxi v 88. a byl to opravdu silný zážitek, na který se nezapomíná. Navíc, má sousedka a kamarádka z dětství se jmenovala stejně - Alena Hrbková. To přitáhlo mou pozornost k této knížce, za kterou Aleně moc děkuji a doufám, že bude psát dál.

Kniha je velmi zručně napsaná. Autorka popisuje svůj nelehký osud sice s velkým nadhledem až náznaky černého humoru, ale přitom celé dílo působí velice citlivě. Výborné jsou vzpomínky a sny, které zpestřují hlavní děj, vysvětlují některé souvislosti nebo přibližují neskutečnost autorčina životního zvratu. Celým příběhem se táhne jako nenápadné memento mírná kritika zdravotnického systému, naráží na problematiku lidských potřeb a důstojnosti a znovu otevírá dnes tak kontroverzní otázku vztahu mezi lékařem a pacientem.

Více Alenčiných obrázků, kreslených tlapama zavěšenýma nad myší, najdete na jejích stránkách: http://mujweb.cz/alahrb/ :)