Velká oblouk

Motivací k napsání beletristických textů je, jak říkají Slováci, neurékom. Patří mezi ně i ty bilanční. Většina autorů, pokud se k tomu odhodlají, je většinou píše na konci literární dráhy. Někdy však, a to je tento případ, jsou psány ex ante. Tedy jako pokus anticipovat, co se člověku může za takových situací honit hlavou. Tohle přemítání je obvykle spojeno s nějakým klíčovým životním zážitkem, jímž je často nezměrné úsilí překonat sebe sama. Jako v románu Ernesta Hemingwaye Stařec a moře soubojem se životní rybou nebo v novele Edvarda Valenty v zápolení s Trámem. Hrdina románu Velký oblouk už jen absolvování cesty na chatu v horách, kterou musel kvůli životním peripetiím třikrát opustit. Novela je konfrontací tří generací: prvorepublikové, té poválečné a posrpnové. Velký oblouk je bilancováním s předsevzetím nebýt sentimentální. Muž může být sentimentální jen sám pro sebe, ve slabých chvílích, ale ne pro jiné. Pro ně musí zůstat mužem a přijmout, co jednou má a musí.

PhDr. Antonín Rašek, 3. 2. 1935 Kralupy n/Vlt. Absolvoval vojenské gymnáziu a akademii, sloužil u letectva a byl novinářem. Vystudoval Filozofickou fakultu UK. Rigorózum ze sociologie. Po 21. srpnu 1968 z armády propuštěn. Po listopadu 1989 rehabilitován. 1990-93 náměstkem ministra obrany a ředitelem Institutu pro strategická studia. Dosáhl hodnosti generálmajora. Poté se věnoval publicistice, literatuře a výzkumu. Vydal 20 románů (Argo, Knižní klub, Mladá fronta, X-EGEM, VPK, AVIS). V nakladatelství bezvydavetele.cz vydal třicet románů, osm novel a dva soubory povídek. Román Monolog staré dámy vychází v druhém elektronickém vydání.

Možná jen kvůli tomuto úryvku, jímž drobná novela začíná: Zastavil se, opřel skrčenou levou rukou a ramenem o balvan a podíval se nahoru. Byl právě uprostřed velkého oblouku cesty k chatě. Oba vnuci už dosáhli cíle, mávali a pokřikovali na ně z verandy. Dcera se zetěm byla někde v zářezu oblouku, než se horská stezka zvedla prudce vzhůru. To byl nejhorší úsek cesty. Zdálo se, že dospěl-li člověk k vrcholu oblouku, má nejhorší za sebou. Byl to však přelud. Méně ostrý oblouk byl nekonečný. Už kolikrát si každý myslel, že je na konci, v zářezu, odkud šla cesta prudce, ale krátce vzhůru, šlo ale o naprostý omyl. Za nepatrnou muldou byla další. Přelud posilovala sama chata. Od středu oblouku byla stále na očích, zdála se blízko, jen na pár kroků. Ale bylo to pomalu stejné jako v životě: Co člověk cítí téměř už na dosah ruky, je náhle neskutečně daleko…