Vést samomluvu

Učitelka Barbora Vopálenská se dostává do psychické krize. Možná už předčasně souvisí s postupujícím věkem, s jeho kritickou ženskou etapou. Ale zároveň je zcela konkrétně nespokojená se svým manželem, s jeho chováním, přezíravým postojem, který se promítá i do jejich intimních vztahů. Barborka se mu pokouší mstít nevěrou, ale vždycky na poslední chvíli, doslova i v posledních vteřinách a za dramatických a drastických situací se z nich dokáže zbaběle nebo podvědomě vyvléci. Nedokáže si to ani sama sobě vysvětlit. Ale v žádném, případě nejde o vědomí posledních příležitostí, ale o vědomou pomstu. Nemůže se to nakonec neprojevit v neuróze, která se stane zjevnou i v jejím chování, vede samomluvu, což je nemoc. Je však stále schopná sebereflexe, dokáže si srovnat a uvědomit, že některá manželství jsou ještě rozháranější. A tak se rozhoduje posílit své sebevědomí alespoň dalším studiem, i když předem pochybuje, jestli její nový cíl není jen fiktivní záminkou.

PhDr. Antonín Rašek, 3. 2. 1935 Kralupy n/Vlt. Absolvoval vojenské gymnáziu a akademii, sloužil u letectva a byl novinářem. Vystudoval Filozofickou fakultu UK. Rigorózum ze sociologie. Po 21. srpnu 1968 z armády propuštěn. Po listopadu 1989 rehabilitován. 1990-93 náměstkem ministra obrany a ředitelem Institutu pro strategická studia. Dosáhl hodnosti generálmajora. Poté se věnoval publicistice, literatuře a výzkumu. Vydal 20 románů (Argo, Knižní klub, Mladá fronta, X-EGEM, VPK, AVIS). V nakladatelství bezvydavetele.cz vydal třicet románů, osm novel a dva soubory povídek. Román Monolog staré dámy vychází v druhém elektronickém vydání.

Místo toho úryvek: Když jsem ještě byla na vysoké, šla jsem si s jedním kamarádem zaplavat do Podolí. Znali jsme se důvěrněji od léta, nedal mi ani v bazénu pokoj, dostal mě úplně až na krajíček a sebe možná ještě o kus dál. Věděla jsem, že tady nemáme spolu kam jít. Rozjel se autem a byla jsem rozhodnutá, že mu na první křižovatce řeknu Zahni! Zastaví, stáhnu mu zip a budu ho mít, vezmu si ho. Zajel do tiché uličky před křižovatkou, prudce zabrzdil a stáhl mi ruku do svého klína. Najednou jsem nemohla, protože to chtěl on.
Říkala jsem si: Jaká ty jsi kráva! Obyčejná kráva, která jen dokáže rozdráždit a stáhnout se jako svatá! Jak přejedeme křižovatku, tak mu řeknu, aby zajel do první ulice, i kdyby byla osvětlená jako Václavák na prvního máje, a zbavím ho toho napětí ze mě třeba třikrát za sebou.
Nestihl projet křižovatkou a prudce zabrzdil. Podívala jsem se na něho a usmála. Myslela jsem si, že můj úsměv slibuje. I on se ke mně nahnul, ale jen aby otevřel dveře a řekl mi: Vypadni...