Churavý čas

Vojtěch Kára, vídeňský Čech, po drsných zážitcích na italské frontě omylem přijede do Prahy, kde po demobilizaci zakotví v Praze. Seznámí se s Miladou, která mu zatají svoje dědičné zatížení a vláká ho do sňatku. S ní se v době hospodářské krize odstěhuje do Plzně, kam za nimi načas přijede také sestra Helenka. Nešťastný svazek s Miladou podnítí lásku k Helence, která nakonec vede k tragickému konci manželství. Po čase najde novou naději ve vztahu s Inge, dcerou německé rodiny. Štěstí je zkaleno hrozbami nacismu a blížící se války. Vojtěch zažije mobilizaci, potom válečná léta s ohrožením v době heydrichiády a leteckými nálety. Při jednom z nich jenom o vlas unikne smrti. Plzeň konečně osvobodí Američané, ale rodiče Inge jsou zatčeni a další příbuzní odsunuti. Brzy nato je Vojtěch, člověk bytostně apolitický, vystaven novým tlakům. Odmítne přihlášku do KSČ, což má následky. Aby uživil rodinu, překládá a vyučuje jazyky, ale i to je mu postupně znemožněno. Vyvolá zájem STB, ale ...

Jaroslav Kříž (narozen 5. 6. 1939) je původním povoláním přírodovědec. V letech 1973 až 1990 byl z politických důvodů z Akademie věd vyhozen a pracoval v průmyslu. V tom mezidobí 18 let se začal zabývat literaturou, psal hlavně povídky (česky a anglicky, vysílán a oceněn BBC). V roce 1990 se vrátil na vědecký ústav a věnoval se hlavně vědě. Nicméně v příštích letech uveřejnil řadu esejů v Kritickém sborníku, Tvaru a Estetice. Od roku 2000 začal znovu systematicky psát prózu. Knižně uveřejnil romány Doteky ve tmě (Ikar 2004), Kruhy na vodě (Paseka 2005), Sestra Mneme (Ikar 2007), Čas lásky, čas trpkosti (Akcent 2010), Život na úvěr (Pistorius a Olšanská 2010) a Ztracená ve tmě (Akcent 2011),

Slunce už zapadlo, obzor před nimi v dálce rudě žhnul. Bylo v tom roce suché horké léto. I teď, kdy už pomalu končilo, bylo vedro ještě večer úmorné. Helenka vzdychla a postěžovala si. Pak oba zmlkli, zaskočeni toutéž myšlenkou.
„Snad bychom mohli...“ začal opatrně.
„Vojto, to radši ne.“
„Jenom se trošku smočit, když je tohle vedro.“
„Ale nesmíme...“
„To víš.“
Nedočkavě se rozhlíželi, zda už je dost tma, a pak se náhle současně rozběhli dolů k řece. Vojtěch nedočkavě shodil šaty a vrhl se do vody. Tentokrát se neohlédl, aby v něm pohled na ni nevyvolal pokušení. Slyšel za sebou šplouchání, pak její hlas. Vrátil se k ní, plavali chvíli vedle sebe.
„Dosáhneš tady na dno?“ zeptala se trochu úzkostlivě.
Zkusil to. Byla tu překvapivá hloubka, stačil jen taktak držet hlavu nad hladinou.
„Teď stojím.“
„Já se tě chytím,“ řekla omluvně. „Jen na chviličku.“
Přidržela se jeho ramenou. Snad pohyby vody způsobily, že o něho několikrát zavadila. Ucítil na hrudi dotek jejího ňadra, pak se zas...